Dva kroky od propasti, krok od ráje
Krokem loudavým se ženu,
vstříc dlouhé své cestě,
nebaví mě žít v tom divném místě.
Naděje má divnou pěnu
Kroky jsou pomalé a nestálé
Kde se zastaví má duše
Pro ránu si odcházím hrdě,
aby mě vítr odnesl kvítek růže
Stopa ve sněhu se boří,
vedle mě jen můj stín se line.
Jsem dva kroky od propasti
krok mám jen na dosah od ráje
Po boku se vynoří postava,
která na mě zamává.
Podává mi ruku svou,
říká mi: "Teď budu s tebou"
Nebojí se mě vyzvednout nahoru,
na rameni visí ruka její.
Život přede mnou se mění,
teď již se na svět pohleď dolů.
Duše má je bílá
já jsem blízko ráje.
Svět před kopcem taje,
naděje neumírá.
Držím své štěstí na dva kroky od propasti,
vyhazujeme společně peří štěstí.
Nenecháme to bez šály smuteční,
žijeme plné radosti a dojetí.